T.J. SOKOL A NÁRODNĚ OSVOBOZENECKÉ HNUTÍ V HODONÍNĚ ZA RAKOUSKOUSKO-UHERSKA
150. výročí založení T. J. Sokol v Hodoníně, které jsme si uplynulého roku připomínali, si zasluhuje podrobnější nástin její záslužné role v zápasu proti násilné germanizaci města, jíž citelné přispívala k povzbuzení sebevědomí činorodosti místního českého obyvatelstva.
Podle předem vytýčeného poslání se proto vedle pěstování fyzické zdatnosti, soustředila na podporu hnutí usilujícího o rovnováhu v hospodářské, kulturní i politické rovině s německým.
Začínala tu v Čechům nepříznivém klimatu, jelikož tu protivník až do roku 1918 suverénně ovládal radnici i okresní správu. Svoji mocenskou převanu opíral mimo jiné o ukazující se zde německé magnáty z Vídně, vkládající tu kapitál do výstavby průmyslových závodů, těžících z přírodního bohatství této krajiny. Z pozice zaměstnavatelů mohli pak nemalému množství na nich existenčně závislých lidí snadno vnucovat přijetí německé národnosti a posílání dětí do německých škol.
Tato realita se odrážela v pocitu nedotknutelnosti vycházejícím suverénním chování okresních a městských pohlavárů, konkrétně třeba hejtmana Kandlera. Před obecními volbami se nerozpakoval vyvíjet přímý nátlak na své podřízené, váhající odevzdat hlasy vládnoucí straně. Obešel všechny kanceláře a imperativními slovy vyzval přítomné k její bezvýhradné podpoře. V nemilosti u něho byli zvláště sokolové, jak ukázal v případě dvou úředníků, jimž pro členství v Sokole způsobil přeložení mimo Hodonín.
Zapřisáhlým nepřátelstvím vůči všemu českému se stal pověstným německý starosta města v 1etech 1886-1910 Leopold Ammer, zejména tvrdošíjným, odporem k českému školství ve městě. Kde mohl, snažil se nabourávat i plynulý provoz české školy obecné, nouzově umístěné v soukromém Majerově domě v Rybářích, nebo dvoraně Besedního domu. Vážně se jej pokoušel ohrozit návrhem na rozdělení podle pohlaví, což by znamenalo snížení početního stavu žactva. Díky důrazné oponentuře mluvčích zdejší české veřejnosti u místodržitele Schöborna mu tento podvratný tah nevyšel kvůli rozhodnutí učinit totéž ve škole německé.
Roku 1887 chtěl její chod narušit včasným neohlášením termínu a místa konání zápisu. Když se v tísni učitelé Václav Mach a Jan Mucha uvolili úřadovat na ulici, rozehnala přítomné policie. Po ostrém zásahu ve školních radách, mohlo následujícího dne pokračovat, přičemž bylo přes riziko rodičů zaregistrováno 480 dětí. Leopold Ammer se však oběma pedagogům pomstil udáním ministerstvu kultu a vyučování ve Vídni, jejž jim vyneslo důtku za „nelegální“ postup a urážku obecního strážníka. Podobné praktiky se vyskytovaly až do r. 1905, kdy je znesnadnil Perkův zákon, podmiňující zařazení do příslušné školy znalostí tamního vyučovacího jazyka. Germanizátoři jej však leckdy obcházeli tím, že české děti nutili k docházce do německých prázdninových kurzů a pak prokazovali způsobilost k návštěvě německých škol.
Hybné síly českého Hodonína dávaly o sobě stále více vědět od 80. let 19. století. Poznávaje, že efekt jejich úsilí vyžaduje finanční zázemí, přistupovaly ke zřizování peněžních ústavů. Z principu v tom figurovali sokolové zainteresovaní v představenstvech se spolurozhodující pravomocí.
Nejstarší byla Občanská záložna vzniklá r. 1873 reorganizací Záloženské pokladnice, kde předsedou představenstva přední činitel hodonínské sokolské jednoty br. JUDr. Alois Beránek a jeho členy bratři JUDr. Josef Dorazil, Jan Kopr, Rudolf Fencl a MUDr. Josef‘ Hrubý. Roku 1885 schválilo zakoupení přízemního domu v Ratíškovické, nyní Štefánikově ulici, brzy zvýšeného o první poschodí a upraveného na Besední dům, kde některým českým spolkům nezištně umožnilo pravidelné využívání určitých prostor. Nahrazovalo jim krajně omezené setkávání v soukromých bytech či malých hostincích, mezi nimi T.J. Sokol, mající k účelům prozatímní tělocvičny propůjčenu na určité hodiny část dvorany. Občanská záložna se osvědčila také jako dotátor českých společenských a kulturních akcí.
Druhou oporu místních českých národně buditelských snah představovala Spořitelna kontribučenského fondu, vytvořený tu jako nový útvar Kontribučenské záložny Hodonísko-Pavlovické. Jejím ředitelem byl hodonínský rodák br. JUDr. František Hess – zapálený vlastenec, náčelník a pak starosta T. J. Sokol, účetním br. Mořic Schwarz a pokladníkem br. František Ploskal.
Zvýšená akcelerace českého národněosvobozeneckého hnutí na přelomu 19. a 20. století se projevovala i v Hodoníně také podnikatelskými aktivitami v podobě vytvoření Potravního spolku r. 1890. Orientoval se prioritně na distribuci zboží, byť perspektivně pomýšlel i na vybudování výrobního velkozávodu. Prodejnu si otevřel v tehdejším domě Julia Kastnera na dnešní Národní třídě č. 16, s úmyslem v duchu hesla Svůj k svému přitahovat české odběratele jako výhradně svoje zákazníky. Mezi zakladateli a provozovateli opět nechyběli sokolští předáci, a to br. Jan Mucha v pozici jednatele představenstva, bratři Mořic Schvarz a Leopold Spiegel v postavení členů a br. Dr. František Hess pověřence kontrolními úkoly.
Ač se prodejna díky pověstné serióznosti těšila hojnému přílivu kupujících, nevyhnula se záludným pomluvám nepřátel, rozšiřujících fámy o bezperspektivnosti její existence. Někteří vlastenecky vlažní lidé vůči nim nezůstali imunní, nedůsledně jen zde nakupovali, což se zákonitě promítalo v obratu. Nesmiřitelným odpůrcům vadila nejen ryzí českostí, ale i rolí regulátora cen zamezujícího předražování. Navzdory problémům dokázala udržet chod 10 let.
K zásluhám Potravního spolku patřila jeho iniciativa ve věci stmelení řemeslníků k obhajobě společných zájmů, vyúsťující nakonec r. l893 v ustavení Řemeslnicko-živnostenské v Hodoníně. Už před tím projevovali soudržnost společnou propagací svých výrobků, nejefektivněji zviditelněných jako exponáty Umělecké, průmyslové a národopisné výstavy v Hodoníně instalované v Besedním domě ve dnech 12.-30. září r. 1892. Patřila k předstupňům věhlasné Slovanské národopisné výstavy v Praze, k jejíž přípravě vyzvali organizátoři, pod hlubokým dojmem mohutné odezvy Jubilejní průmyslové výstavy r. 1891, vyzvali všechny české a moravské kraje. Řízením z ní vyplývající činnosti doporučovali svěřit zvoleným Kmenovým odborům, v naší oblasti Kmenovému odboru Slovácka. Uvědoměle na plnění jednotlivých úkolů participovali sokolové, což br. Dr. Františku Hessovi vyneslo postavení vedoucího pracovního předsednictva zmiňované hodonínské výstavy. Z toho důvodu mu připadl také hlavní projev vernisáži, po němž ještě vzbudil mimořádný zájem posluchačů diskusním příspěvkem návazném národopisném sjezdu seznamujícím je s výhledy národopisného průzkumu v dokumentovaných regionech.
V popularizaci této atraktivní přehlídky národopisných i výtvarně uměleckých hodnot a praktické dovednosti lidu Slovácka a Slovenska sehrály vysoce záslužnou roli české noviny, a to Hodonínské listy a ve stejné tónině píšící Hodoňan. Také jejich vydávání bylo spojeno s význačnými postavami hodonínského Sokola. První z těchto periodik vlastnil br. Dr. František Hess a redigoval br. Jan Dornetshuber. Vycházely tu v 1etech 1887-1902 a v jejich duchu k čtenářům znovu promlouval časopis Hodonín v 1eteh 1912-1914. Druhé uvedl do života zvučný typograf Hynek Hodan a o obsahovou stránku pečoval br. JUDr. Josef Dorazil. Třebaže perfektně plnila své poslání, jevila se pro úspěch výstavní akce i pokračování rozvinutých iniciativ výsostně důležité zajistit tok informací do všech koutů Moravy a Čech.
Konstruktivně k tomu přispěl r. 1892 br. Dr. František Hess přijetím zapáleného vlastence a sokola JUC. Jaroslava Tůny r. 1892 za svého advokátního koncipienta. Ten se podle očekávání do zdejších propagačních aktivit promptně zapojil, využívaje zkušeností z působnosti v redakci čtrnáctideníku ČAS a stálého dopisovatele centrálních nebo zemských časopisů jako Moravské Orlice a Moravské Revue. Brilantně stylizovanými články široký zájem o Slovácko a Hodonín efektivně vyvolával, čemuž sloužila rovněž živá komunikace s pražským výstavním výborem udržovaná prof. Josefem Klvaňou – jednatelem Kmenového národopisného odboru Slovácka. K přímé badatelské spolupráci získla přední české vědecké kapacity – archeologa a etnografa prof. dr. Lubora Niederleho, historika dr. Čeňka Zíbrta a redaktora Českého lidu prof. Koulu, jimž pak v červnu r. 1892 asistoval při archeologickém a etnografickém průzkumu na Uhersko Hradišťsku a Horňácku.
Zprávy o společenském a kulturním ruchu na Slovácku neminuly samozřejmě ani centrum České obce sokolské, odkud se v něm nejvíce angažovala sestra dr. Renata Tyršová v postavení spoluautorky katalogu hodonínské výstavy. Sepětí se Sokolem také na vernisáž navazující slet Sokolské župy Komenského, kam tehdy příslušely i jednoty na Hodonínsku. Zúčastnila se ho také delegace Pražského Sokola vedená br. JUDr. Josefem Scheinerem (pozdějším starostou ČOS), jenž zde vlivně podpořil návrh na zavedení funkce vzdělavatelů.
Výjimečnou se stala tvůrčí i pořadatelskou participací Slovenska (především sousedního Záhoří), jímž se poněkud vy mykalo blokování samostatné kulturní prezentace na domácí půdě pešťskou vládou. Znamenala tudíž významný mezník v historii novodobých česko-slovenských vztahů v moravsko-slovenském pohraničí.
Dokumentací Hodonína jako jeho geografického a hospodářského centra vzbudilo reflexivně touhu učinit z něj adekvátně i středisko školské a kulturní.
Na požádání se řešení těchto otázek ujali členové výstavního výboru, přednostně se orientovali na otevření české reálky, jelikož školy tohoto typu existovaly na Moravě jen tři, v Brně, Telči a Prostějově. Účelově tu výbor ustavili pro postupné zřizování středních a odborných skol v čele s br. Dr. Františkem Hessem, jenž pro tento zaměř plně získal předsedu Ústřední Matice školské Dr. Čelakovského. Přesvědčil ho k osobnímu prověření poměrů přímo na místě, končícího písemně vydaným dobrozdáním se závazkem investorům, že se zasadí o to, aby přijala úlohu ručitele za návratnost nevyhnutelné finanční zápůjčky. Jednající výbor představující pouze individuální uskupení, nemohl ovšem v právně vyžadované smlouvě o dohodnutém kroku vystupovat jako uzavírající partner, pouze úředně registrovaná instituce.
Stala se jí 28. dubna r. 1894 založená Matice Hodonská beroucí na sebe péči o vše, co si zde žádá „povznesení národního vědomí, osvěty a národního života vůbec“. V jejím výboru byly svěřeny funkcionářům T.J. Sokol významné rezorty, a to Dr. Františku Hessovi místopředsedy (brzy převzal předsednictví) a nadučiteli Václavu Machovi jednatele. Jako členové v něm dále zasedali bratři František Ploskal, František Štábla a MUDr. Josef Hrubý, jenž v dubnu r. 1914 na vedoucím postu nahradil zesnulého Dr. Hesse.
Vlna hlasů za zřízení české reálky v Hodoníně, nacházejících širokou odezvu vlivem Tunovy a Hessovy bravurní novinářské i přednáškové kampaně přinášela záhy plody. 61 obcí se ohlásilo oficiálními podpůrnými prohlášeními s pádnými argumenty, jež Dr. Hess vtělil do petice odeslané ministerstvu kultu a vyučování do Vídně.
Ačkoliv na ni odpovědělo vyhýbavě, s poukazem na „blízké“ gymnázium v Uherském Hradišti, neskončila definitivním odložením ad acta.
Navzdory destruktivním tahům hodonínských radničních germanizátorů, prvořadě starosty města Leopolda Ammera, vedení Matice od prosazování vzneseného požadavku neupustilo. Svolalo veřejnou schůzi lidu, kde Dr. Hess auditoriu ozřejmil pozadí ministerských postojů a důvody opatřování finančních a materiálních prostředků svépomocí, nežli bude moci přejít do správy státu nebo země.
Hned potom rozběhla sběr dobrovolných darů, prodej losů a kalendáře Matice Hodonské, zasílaných českým i slovenským institucím a zámožným jednotlivcům. Evidenci výtěžku podchycovaných na sběracích listinách a jejich odvod do Hodonína zajištovali v obvodu svého bydliště též slovenští přátelé Svetozár Hurban Vajanský, Elena Marothy Šoltésová a Mária Horvátová z Martina, Drahotina Krišková z Kremnice nebo MUDr. Pavol Blaho ze Skalice.
Pevná vůle všech, kdo do tohoto nelehkého boje vrhli veškerou svoji energii, povolení k otevření reálky docílila, ovšem jen v matičním vydržení, což ústav uvádělo na dlouhou dobu do existenčních nejistot. Naproti tomu paralelně zřízená německá trucreálka byla od počátku v záštitě státu. Nesmírné nadšení ze zahájení výuky na první české střední škole ve městě záhy zastiňovaly vážné finanční problémy. Peněžní stav Matice k pokrytí provozních nákladů a mezd profesorů nedostačoval, přičemž jí vyvstával ještě problém, jak sehnat rozpočtovanou sumu k výstavbě nové budovy. Odhodlala se tedy k riskantní hypotékární zápůjčce ve výši 33.000 zl., za jejíž vyrovnání se zaručili vlastním jměním členové výboru, mezi nimi sokolové Dr. František Hess, František Ploskal a Frantiček Štábla. Zhotovení projektu i realizaci provedla stavební firma Karla Holana, pro věc stejně zaníceného. Během necelých dvou let mohl být objekt předán svému účelu. Slavnostní akt 6. října r. 1896 vyzníval jako završení převratné události mimořádně hojným počtem zastoupených různých korporací, nevyjímaje delegace všech jednot Sokolské župy Komenského a T.J. z Vídně. Pocity přítomných vystihovaly nápisy Národ sobě na praporu neseném Slovenským banderiem z Rohatce a transparentu zavěšeném nad hlavním vchodem do školy.
Novostavba reálky citelně prospěla naší sokolské jednotě. Ředitelství jí pro večerní hodiny propůjčilo k využívání tělocvičnu, kterou dovybavila určitými chybějícím nářadím.
Ekonomické nesnáze Matice se jevily stále méně únosné, pročež vypravila do Vídně deputaci vedenou br. Dr. Hessem, vyjednávat s vládními a parlamentními činiteli o možnostech postátnění reálky. Vymohla však pouze zvýšení subvence ze 4.000 na 6.000 K ročně. Na doporučení zemského poslance JUDr. Otakara Pražáka se tedy obrátila o pomoc k Zemskému výboru v Brně, jenž se smlouvou 6.června r. 1898 uvolil k sanování výdajů za údržbu budovy a gáží pedagogického sboru s právem jmenování vyučujících. Na Matici však zůstávala nadále platba všech ostatních nákladů a mzdy školníka. Přes všechna úskalí však ve svých počešťovacích snahách neustávala.
Od r. 1904 vehementně prosazovala v kooperaci s městskou organizací Sociálně demokratické strany otevření české měšťanky, jež se však v důsledku vlivných protitahů germanizátorů z hodonínské radnice neuskutečnilo. Naprosto bylo ignorováno garantování honorování učitelů ze ženských fondů přednostou místodržitelské kanceláře JUDr. Janem Černým, zajištěná státní subvence, stejně jako br. Dr. Františkem Hessem dojednaný příspěvek Spořitelny Kontribučenského fondu v Hodoníně ve výši 1000 zl. ročně. Nic už nezměnila ani nabídka jeho pozemku r. 1914, tlumočená dědici, jelikož jakékoliv další kroky vyloučilo vypuknutí 1. světové války. Ve výuce literních předmětů zde od r.1907 poskytovala částečnou náhradu Česká průmyslová škola pokračovací pro dívky, díky tam zdarma vyučujícím profesorům české reálky i bezplatnému propůjčování jejích tříd nebo české obecné školy na dnešním Masarykové náměstí.
Zájmové spektrum hodonínských sokolů zahrnovalo také ochotnické divadelnictví, jehož tradice se tady vytvářela od ustavení Čtenářsko-pěveckého spolku Svatopluk r. 1865. Zdatně v ní pokračoval Ochotnický klub, zaregistrovaný ve spolkovém katastru 16. května r. l892. Do povědomí občanů se zafixoval zanedlouho přijatým novým názvem Klub divadelních ochotníků. Od dosavadní praxe se lišil nastudováním zvoleného, a pravidelností představení. Hereckými výkony se přibližoval profesionální úrovni, o čemž svědčí občasné spoluúčinkování špičkových postav činoher Národních divadel v Brně i Praze, Vojty Slukova, Jakuba Seiferta, Jaroslava Auersfelda, Karla Želenského a Ladislava Pecha. Třikrát byly poctěny cenou Ústřední Matice divadelní. Dva sokolští představitelé br. JUDr. Josef Dorazil v 1. 1901 – 1903, a po něm br. Antonín Spiegel zastávali funkci ředitelů, přičemž druhý z jmenovaných předával později svoje zkušenosti také dramatickému odboru Sokola.
Sokolská angažovanost v kulturním životě českého Hodonína zasahovala i do sféry muzejnictví. Mimo jiné členstvím v Matici Hodonské, která si už ve stanovách r. 1984 jako jeden ze stěžejních cílů zřízení Společnosti Slovenského muzea v Hodoníně. Byť se 8 let z finančních důvodů odkládalo, neupadlo v zapomenutí. Stačil jediný podnětný faktor – společná výstava moravských a slovenských umělců, iniciovaná mistrem Jožou Úprkou s jeho kolegy a přáteli výtvarného umění, aby se okamžitě znovuaktualizovalo. Její blahodárný vliv v tomto směru v Hodonínských listech přesně předpověděl br. Dr. Hess: „Letošní výstava bude mít zajisté blahodárné následky pro život Moravského a Uherského Slovenska. Jedním z nich bude uskutečnění myšlenky, že v Hodoníně by se mělo zřídit muzeum Slovenské.“ Svým pojetím, sledujícím vyvolání zvýšeného zájmu o celkové poměry v moravsko-slovenském pohraničí, oživila opět tvůrčí vlasteneckou atmosféru 90. let a s tím i tlak na řešení otázky muzea.
Během výstavy se opravdu zformoval tým nadšenců přistupující 3. září t.r. k zpracovávání muzejních stanov. Sestával se převážné z profesorů české reálky, ale figuroval v něm i agilní sokol br. František Ploskal. Práce postupovala rychlým. tempem, takže otištěný hotový elaborát byl už 23. května r.l903 postoupen ke schválení Zemskému místodržitelství. Ač kladné vyřízení protahovalo až do léta r. 1905, sbírkotvorné činnosti nezamezilo. Získávané předměty se ukládaly a uspořádávaly kabinetním způsobem v k tomu uvolněné místností v interiéru české reálky.
V srpnu revolučního roku 1905 tvořily jádro tamtéž instalované národopisné a historické části Slovenské výstavy, zapadající do rámce Slovenských dnů kulminujících oficiálním setkáním prominentních českých a slovenských politiků, kritizujících rakousko-uherský dualismus a urgujících zavedení všeobecného hlasovacího práva. Příznačně je podbarvoval slet Sokolské župy Komenského, kde vystupovali i cvičenci z Vídně a Slovenska, jímž maďarská moc doma něco podobného nepřipouštěla.
Konstituování Společnosti Slovenského muzea uzavřela volba výboru ve složení – Dr. Alois Kolísek – předseda, prof. Antonín Paleček místopředseda a RNDr. Jan Zavřel, prof. Josef Klvaňa z Kyjova, národopisec František Kretz z Uherského Hradiště i zvučné sokolské postavy prof. Arnošt Krejčí, Ferdinand Štábla a MUDr. Josef Hrubý – členové.
Soustavnou výstavní produkci nevyvíjela, jelikož neměla vlastní prostory. Nelze však pominout její významný podíl na atraktivitě společné přehlídky děl moravských a slovenských umělců v Doreově galerii v Londýně probíhající tam od 14. března r. 1911, již poutavě zpestřila kolekcí muzeálií synchronizovanou se souborem výšivek dopravených z Vyšívačského družstva ve Skalici.
Myšlenka její realizace vyšla od anglického právního historika, profesora dr. Setona Watsona – Sc. Viatora, obhájce svébytnosti slovenského národa, obdivovatele slovakofilsky orientovaného Sdružení výtvarných umělců moravských a přítel Dr. Aloise Kolíbka, v jehož hodonínském bytě 21. června r. 19l0 ji předběžné dohodl se slovenskými politiky. Naskytla se mu při tom možnost prolistovat knihu Pohádky K. J. Erbena, B. Němcové a B. M. Kuldy, v níž ho mimořádně fascinovaly ilustrace členu SVUM. Zatoužil ihned po vydání anglické verze, což v šibeničně krátké lhůtě Dr. Alois Kolísek a tiskárna br. Rudolfa Fencla, takže si výtisky osobně odvážel.
Zviditelnění muzea dlouhodobě oslabovala absence odpovídajících ploch pro stálou expozici. Menší, avšak reprezentační umístění nalezlo (žel nakrátko) v zasedacím sále Domu umělců slavnostně zpřístupněném 4. května r. 2013.
Se SVUM vlastnícím objekt si Společnost Slovenského muzea ještě vyjasňovalo některé otázky majetkoprávní a péče o sbírky. 17. dubna r.1914 mu v písemné formě odevzdala definitivní stanovisko. Počítala s trvalým umístěním v Domě umělců, postoupení kopie inventáře SVUM, ustavením šestnáctičlenného odboru pro správu sbírek a provedením instalace stálé expozice SVUM pro její náklad. Přípis signovali předseda prof. Antonín Paleček a zastupující jednatel br. JUDr, Eduard Krajíček, t.č. vzdělavatel naší sokolské jednoty. Ačkoliv mezi partnery nenastaly žádné neshody, zasáhlo do věci ministerstvo kultu a vyučování z Vídně pokynem ať Společnost Slovenského muzea přistoupí za člena SVUM, nechť sbírky etnografické i umělecké a učiní je přístupnými orgánům Centrální komise pro zachování uměleckých památek obecenstvu. „Proplacení slíbené subvence podmiňovalo řádnou péčí o sbírky a důsledně regionálním zaměřením sbírkotvorné aktivity, což se SVUM řešil z muzejního výboru br. Arnošt Krejčí.
Do povědomí veřejnosti vešlo hlavně přednáškami, jež se sta]y součástí projevu solidarity se surově utlačovanými Slováky po bezprecedentním masakru v Černové u Ružomberka 27. října 1907. Maďarskými četnickými bajonety tam bylo toho dne usmrceno 15 nevinných obětí jen proto, že bránily posvěcení kostela, vybudovaného z vlastních sil a prostředků, maďaronským děkanem Pazurikem. Byl jim vnucován místo zadaného, t.č. proskribovaného rodáka Andreje Hlinky, dlícího právě v Hodoníně u svého přítele Dr. Aloise Kolíska. Ten svému hostu téhož dne zajistil protestní řečnické vystoupení v Besedním domě a následně (prostřednictvím českoslovanské jednoty – ústřední koordinátorky česko-slovenské součinnosti) úspěšné turné po českých a moravských městech, přinášející i peněžní dary černovským sirotám.
Tato činnost vyplývala i z kooperačních a institucionálních vazeb Slovenskem zakotvených v muzejních stanovách. Pořádalo speciální Slovenské večery, např. 15. prosince 1907 charakteru tryzny za zesnulé občany Černové, 25. března 1909 na počest básníka P. O. Hviezdoslava nebo 14. prosince r. 1912 k poctě G. Preissové, orientovaném výhradně na její tvorbu ze slovenského prostředí.
Vlastenecký duch z naší sokolské jednoty nevymizel ani po vypuknutí 1. světové války, navzdory rozpoutané perzekuci s kriminalizací každého protirakouského a protiválečného projevu. Z členů postihla vězením s celou rodinou na Špilberku br. Čeňka Pavelku r. 1915 kvůli nálezu letáku Výzva Slovanům, hlásajícím naděje z příchodu ruského vojáka operujícího t.č. v Polsku. Jeho syn Svatopluk byl odsouzen na 3 roky pro přímý podíl na rozmnožování a rozšiřování. Za mřížemi strávila půl roku též ses. Marie Sojáková za výrok – Rakousko je nám macechou -. 14 dní si v žaláři za podobné „provinění“ pobyl i br. František Ploskal.
Ze 75 bratrů odkázaných na frontu se 27 vrátilo jako legionáři a 4 padli.
S pocitem štěstí a satisfakce vítali členové naší jednoty, jako drtivá většina Českých občanů, vyhlášení samostatného česko-slovenského státu. Hodonínské veřejnosti mohlo být oznámeno až 29. října 1918 ráno, ježto starosta města Dr. Fritz Redlich odmítl převzít v noci došlý, o této stěžejní události informující telegram. Teprve započetí úředních hodin byl doručen do kanceláře br. Dr. E. Krajíčka, jenž neprodleně zkontaktoval s br. prof. Karlem Judou, red. Slovácka Janem Rolencem a br. MUDr. Josefem Hrubým. Společně nastylizovali nastalé státoprávní změny ohlašující leták, jenž ihned tisknout provozovna br. Rudolfa Fencla. Za chvíli se znovu sešli v lékárně PhMr. Václava Wurma k jednání o utvoření Národního výboru, jehož ustavující schůze se uskutečnila večer v Besedním domě, kde pak prozatímně sídlil. Skládal se z 20 členů sociálně demokratické a 15 státoprávně demokratické strany. Předsedou byl zvolen br. prof. Karel Juda a do pětičlenného vedení dále br. Dr. Eduard Krajíček, red. Jan Rolenc, pokladník František Kolařík a PhMr. Václav Wurm. Ze sokolských řad se stali členy ještě br. MUDr. Josef Hrubý a br. Josef Krejčí. Po ukončení tohoto zasedání se prof. Karel Juda s MUDr. Josefem Hrubým odebrali na nádraží a do kasáren tamní situaci. Nikde nenarazili na odpor, jelikož tam žádná posádka nebyla a mohli tedy osazenstvo seznámit s novou realitou, ustavením Národního výboru včetně jím pravomocně vydaného zákazu vývozu potravin a vojenských zásob do Vídně.
Geograficky daná pohraniční poloha našeho města a okresu kladla zdejšímu NV mimořádné úkoly. Kromě řešení lokálních problémů (převzetí vlády na radnici, zajištění klidu a plynulého zásobování) mu automaticky připadla role jednoho, ze spojovacích článků mezi pražským centrem a pásmy přilehlého Slovenska i Břeclavska, kde maďarští a němečtí protivníci nehodlali složit zbraně a uznat jejich přináležitost k mladé republice.
Českou městskou správu nastolil v plném rozsahu 31. října t.r., když na základě záruk nenásilného postupu bez represí, dosavadní německé představenstvo rezignovalo. O této dohodě bylo ihned zpraveno okresní hejtmanství a jím návazně také Moravský národní výbor v Brně, který na došlou zprávu reagoval jmenováním br. JUDr. Eduarda Krajíčka s platností od l. listopadu t.r. vládním komisařem v Hodoníně.
Hodonín představoval jeden z tranzitních úseků, kudy se na území doznívajících bojů přesunovaly vojenské, četnické i dobrovolnické útvary zajistit stabilizaci poměrů.
1. listopadu se tudy pod velením npor. Augustina Ripky přepravilo do Holíče 131 příslušníků 25. zeměbraneckého pluku vracejícího se z rakouského Pöltenu do Kroměříže. K překonání únavy a pomoci ohroženým místům je přesvědčil zanícený projev br. Dr. Eduarda Krajíčka. Vzápětí se osvědčili ovládnutím Gbel, Kútů, Malacek, Zohoru až Devínské Jazero a jen s nasazením nejsilnějších maďarských jednotek nepokračovali v dalším tahu směrem na Bratislavu.
4. listopadu zakročovaly v Holíči na přímou žádost o pomoc vojenské a četnické oddíly z Hodonína, kde bouřlivá reakce na špatnou zásobovací situaci vyústila v rabování i pogromy. Stejně radikální atmosféra panovala v Radošovcích, zejména na dvoře Brezina, patřícím hodonínskému cukrovaru se skladem velkých zásob potravin.
O stále neuspokojivém vývoji na Slovensku proudily odtud telegrafické nebo telefonické relace Národnímu výboru v Praze, jehož zneklidněný Slovenský klub se sem rozhodl vyslat prozatímní slovenskou vládu řídit tamní operace z bezprostřední. blízkosti. Do Hodonína, v doprovodu vojenských sil z Prahy a Brna, přijela v noci ze 4. na 5. listopadu t.r. a ne náhodou si vybrala za místo ustavujícího zasedání dům br. MUDr. Josefa Hrubého, známého slovakofila z doby předválečné. Uskutečnila tady rozdělení rezortů a vydání prvních vojenských i politických pokynů týkajících se uchopení klíčových mocenských pozic dosud držených maďarským aparátem.
Neustávající konfliktní stav na druhém břehu Moravy i jihomoravském pohraničí inspiroval Zemské vojenské velitelství v Brně k podnětu zformovat v Hodoníně dobrovolnický útvar nazvaný slovácká brigáda, o čemž tu Národní výbor uvědomil občanstvo 5. 1istopadu t.r. zvláštní úřední vyhláškou. Velitelem byl ustanoven setník Cyril Hluchý z Moravské Nové Vsi. Během čtrnácti dní se rozrostla na více než 8000 mužů. a stala se tak nejpočetnější složkou svého druhu. Přísahou na sokolský prapor vysoce oceňovala významnou roli sokolů v zdejších stěžejních převratových událostech.
I když tento výklad není faktograficky zcela vyčerpávající, dokládá, že T.J. Sokol v Hodoníně zůstávala předsevzaté službě národu důsledně věrna, což prokázala i statečným překonáváním nových protivenství a po jejich pominutí schopností znovu pevně kráčet k vznešeným cílům fyzického i duchovního zušlechťování člověka.
Miloš H y n e k
vzdělavatel T.J. SOKOL Hodonín
